pondělí 27. července 2020

Není všechno zlato, co se třpytí


     Mnohokrát jsou nám za vzor moudrosti, pokory a charakteru dávány různé osobnosti, ke kterým vzhlížíme. Neuvědomujeme si, že obyčejný člověk, který nikterak nevyčnívá je však častokrát charakternější a čestnější než ti, kteří o cti jen básní a kteří jsou mu dáváni za vzor. Albert Einstein je jedním z takových vzorů, kterého třeba i Eckhart Tolle v knize Nová Země popisoval jako "pokorného a skromného člověka bez přebujelého ega". Když ale nahlédneme blíže do jeho osobního života, zjistíme přesný opak. Egocentrický, sobecký a necitlivý člověk, posedlý sám sebou, který donutil manželku zříci se dcery a následně si ve své aroganci z manželky udělal služku, která nemá větší cenu než rohožka na boty. Následný text je převzatý z  magazínu - OnaDnes (Text: Marie Navrátilová), 20. července 2020


Z vědkyně služkou

 

Po boku geniálního Alberta Einsteina strávila Mileva Einsteinová-Marićová téměř čtvrt století. Byla jeho partnerkou, ale hlavně spolupracovnicí, jež se podílela na vzniku teorie relativity. Přesto zemřela v zapomnění a chudobě. 

 

Mileva se narodila v roce 1875 na území dnešního Srbska. Byla uzavřená a nesmělá, zřejmě vinou vrozené vady kyčelního kloubu, kvůli níž kulhala. Co ji příroda ubrala na pohyblivosti, to ji přidala na inteligenci - byla všestranně nadaná. Odmalička dobře počítala, hrála na klavír a mluvila plynně německy. V roce 1894 začala studovat v Curychu medicínu, ale po prvním semestru školu přerušila a přešla na tamní polytechniku, na obor učitelství matematiky a fyziky. Mezi jejími spolužáky v ročníku nebyla žádná jiná žena, zato o čtyři roky mladší Albert Einstein.


KOMPLIKOVANÁ LÁSKA

Mladí lidé se do sebe brzy zamilovali a Albert Milevu brzy požádal o ruku. Odmítla, protože se chtěla věnovat vědecké práci a obávala se, že s rodinou to nepůjde. Nebyla si jistá ani svými city, proto odjela na jeden semestr do Heidelburgu. Po několika týdnech se ale vrátila, protože ji přesvědčil Albertův zamilovaný dopis.  Einsteinova rodina však synovu přítelkyni nepřijala, přišla jim neatraktivní, stará a malá. Navíc se ji přestalo dařit ve studiu - diplomovou práci o vedení tepla nedokončila a neuspěla ani při zkouškách z teorie. A to nebylo všechno - těsně před koncem studia neplánovaně otěhotněla a nechala se Albertem přemluvit, aby se holčičky Lieserl (narodila se v lednu 1902) vzdala. Pro Milevu to bylo smutné období. Ztráta dcery na ni dolehla a kvůli tomu nedostudovala.


SÓLISTA ALBERT

V roce 1900 získal Albert v Curychu učitelský diplom, ale protože neměl švýcarské občanství, těžko hledal zaměstnání. Nakonec si ho v roce 1901 koupil. O rok později nastoupil na patentový úřad v Bernu a konečně se s Milevou oženil. Pronajali si byt a dali se do práce. Společně se podíleli na výzkumech a formulování teorie relativity. Ovšem když Einstein v roce 1905 uveřejnil v odborném časopise Annalen der Physik čtyři články, podepsal je pouze svým jménem. Jeho žena o svém spoluautorství taktně mlčela...
Z Alberta se stala hvězda. Jako soukromý docent si finančně polepšil a mohl si dovolit dům, do kterého časem přibyl syn Hans Albert. V tu chvíli se začali naplňovat Mileviny předsvatební pochybnosti. Péče o domácnost ji zaměstnávala natolik, že jí nezbýval čas na práci. Cítila, že se jí Albert vzdaluje, a navíc v roce 1910 porodila druhého syna Eduarda. Vztah s manželem se zhoršoval, už se na ni díval jen jako na služku. Dokonce jí sepsal seznam povinností - měla uklízet v jeho pokoji, aniž by se dotkla pracovního stolu, prát, žehlit a připravovat tři jídla denně. Nesměla mu nic vytýkat a na povel měla okamžitě zmlknout nebo rovnou opustit pokoj. Zároveň očekával, že bude tolerovat jeho četné milenky.


SMUTNÝ KONEC

Mileva byla čím dám neštastnější, přesto ještě s despotickým manželem odjela do Prahy a poté do Berlína, kde pokračoval ve výzkumech. Po vyhlášení první světové války se s dětmi vrátila do Curychu. Bydlela ve zkromném penzionu a bojovala o přežití - Albert jí sice posílal peníze, ale ty nestačily. Mileva ho prosila, aby se vrátil domů, ale odmítl. Důvodem pro něj nebyl ani její infarkt, důsledek obrovského stresu.
V únoru 1919 bylo manželství "pro přirozenou nesnášenlivost" rozvedeno a Mileva celý zbytek života trpěla pocitem křivdy. Nepomohlo ani 180 tisíc švýcarských franků, které ji Albert Einstein věnoval (šlo o součást Nobelovy ceny za fyziku). Většinu peněz utratila za léčbu mladšího syna, u něhož propukla těžká duševní choroba a musel být umístěn v ústavu pro choromyslné. První syn Hans odjel do Ameriky, kde se stal profesorem statistiky, a Mileva zůstala sama. Jako učitelka v lyceu se vrátila k milované fyzice. Pěstovala kaktusy a denně navštěvovala syna v léčebně. V květnu 1948 ochrnula na půl těla a na vše rezignovala. Zemřela o tři měsíce později. Jen hrstka známých věděla, že svět přišel o jeden z velkých vědeckých mozků dvacátého století.



1 komentář:

  1. To je hrozně smutné. Myslím, že to je i tím, že možná ženy v minulém století neměli tolik uznání, nebo práv nebo, prostě hrálo jenom roli to, že to byly ženy. Což mě teda tak trochu zvedá ze židle a zvedá mi to tlak. Kdyby mi ho někdo teď změřil tlakoměrem, tak by se asi možná i divil, co by se tam objevilo.

    OdpovědětVymazat