středa 13. listopadu 2013

Pseudověda a víra v nadpřirozeno


- Text přepsán z knihy "Derren Brown, Magie a manipulace mysli"

Derren Brown

     Pokud někdo například dostal homeopatický nebo jinak „alternativní“ lék na své potíže a cítí se nyní lépe, nebo pokud navštíví jasnovidce a je spokojen, mohli bychom tvrdit, že všechno je v pořádku a že není důvod „shazovat“ tyto terapeutické metody. Měli bychom těmto lidem upírat jejich útěchu? Já osobně necítím žádnou potřebu zlehčovat nebo zmenšovat spokojenost, kterou lidé čerpají z podobných postupů, pokud mi ovšem nevnucují svůj případ jako argument (obvykle se slovy: „A jak potom vysvětlíš tohle?“) Myslím, že mi není nic do toho, v co lidé věří, pokud mě to nějak neovlivňuje nebo pokud to nevede k nebezpečnému fundamentalismu. Vím, že jen málo matoucích životních otázek má jednoduchou odpověď a že každá pravda se patrně skládá z velkého množství protikladů.

      Filosof David Humme, který žil v 18. století, dospěl k velmi důležité zásadě týkající se nadpřirozených jevů: „Žádné svědectví není natolik průkazné, aby potvrdilo zázrak, pokud takovéto svědectví není takového druhu, že jeho nepravdivost by byla ještě podivuhodnější než skutečnost, kterou chce prokázat.“ Jinými slovy řečeno, co je pravděpodobnější - že člověk lže, nebo že je jeho tvrzení pravdivé? Je dobré zvážit obě možnosti. Mimořádná tvrzení vyžadují mimořádné důkazy. Je to nesmírně důležité. Místo toho se ale často stává, že mimořádná tvrzení vedou k mimořádnému přesvědčení. Máme sklony domnívat se, že hloubka naší osobní zkušenosti s dotyčným mimořádným jevem, ať už je to Bůh nebo léčivé krystaly, je důkazem věrohodnosti tvrzení. Ve skutečnosti to tak není; je to jen důkaz toho, jak jsme ochotní něčemu věřit (bez důkazu). Souvisí s tím také okolnost, že pokud věříte v něco mimořádného, nemůžete trvat na tom, aby vám nevěřící dokázali váš omyl. Je na vás, abyste dokázali svou pravdu. Jsme zase u otázky dokazování negativního tvrzení. Představte si například, že dospělý člověk tvrdí, že existuje Ježíšek. Není na nás ostatních, abychom mu dokázali, že to tak není. Onen člověk by měl mít mimořádně přesvědčivý důkaz, jímž by podpořil své tvrzení.
     Jinými slovy řečeno: „Co lze tvrdit bez důkazu, může být bez důkazu také zamítnuto.“

HLEDÁME TO, CO ZNÁME: KONFIRMAČNÍ ZAUJATOST

Chcete-li se rozhodovat s ohledem na zmíněná přesvědčení, staví se nám do cesty jedna zásadní tendence - konfirmační zaujatost

     S tímto typem předpojatosti velmi často souvisí také dokazování kruhem. Je to zásadní omyl Horlivého Stoupence. Horlivý Stoupenec je hluchý vůči všem důkazům, protože ignoruje všechno, co se neshoduje s jeho vírou. Všímá si ale všeho, co je s jeho vírou v souladu a co ji podporuje. Přesvědčení se stává nedílnou součástí jeho identity. Právě tato vlastnost sdružuje náboženské horlivce, spiritisty, cyniky (na rozdíl od skeptiků) a bigotní lidi všeho druhu. Častokrát jsem se s tím setkával u svých spolukřesťanů. Názorným příkladem může být tato kruhová diskuse:

„Proč věříš v Bibli?“
„Protože je to Slovo Boží.“
„A proč věříš v Boha?“
„Kvůli tomu, co se píše v Bibli.“

Méně zřetelné je to patrné v následujícím dialogu:

„Proč jsi přesvědčen o tom, že křesťanství je pravdivé?“
„Protože mám pocit osobního vztahu s Bohem.“
„A jak víš, že si to nenamlouváš?“
„Protože vím, že je to doopravdy.“

Dokonce i jako nadšený věřící jsem v takovém postoji postřehl jistou tautologii a časem jsem si uvědomil, že je společná pro všechny formy Opravdové Víry bez ohledu na to, co je jejím obsahem. Je nesmírně obtížné - a člověk musí být opravdu statečný - rozetnout nekonečnou smyčku vlastní ideologie. Správnost víry nezvyšuje ani to, že je s ní spjata naše identita. Člověk by si přál, aby Horlivý Stoupenci čehokoli horlili pro své přesvědčení s větší pokorou.

NEUVĚŘITELNÉ NÁHODY A NENADÁLÉ TELEFONICKÉ HOVORY

Kolik lidí byste museli shromáždit v jedné místnosti, aby bylo pravděpodobné, že dva z nich mají narozeniny ve stejný den? Zamyslete se a zkuste odpovědět. Smíte hádat. Výrazem „pravděpodobné“ myslím pravděpodobnost vyšší než 50%.
     Věřili byste tomu, že k dosažení padesátiprocentní pravděpodobnosti potřebujete pouze třiadvacet lidí? Při třiceti lidech už je pravděpodobnost poměrně vysoká (70%). Vtip spočívá v tom, že mluvíme o jakékoli shodě dne narození, nikoli o jednom konkrétním dni. Událost, která nám připadá velmi nepravděpodobná, vůbec nemusí být tak vzácná.
     Za pozornost stojí zejména iluze výjimečné náhody, které podlehneme ve chvíli, kdy nám zatelefonuje člověk, na něhož jsme krátce předtím mysleli. S oblibou si představujeme, že jsme s přítelem navázali určité psychické spojení. Tato představa je obzvláště svůdná, protože nám dodává pocit, jako bychom nadpřirozeně ovládali některé události. Můžeme si také představovat, že existuje něco jako astrální rovina, v niž naše myšlenka na kamaráda vyvolá představu vzájemného kontaktu. Jsou to zábavné a přitažlivé myšlenky. Pro mě osobně je přitažlivější širší a poctivější pohled na celou záležitost, neboť svědčí o tom, jak úžasné bytosti musíme být, když si vysvětlujeme události právě tímto způsobem. Ve skutečnosti myslíme na lidi po celou dobu. Na kolik lidí si během dne asi vzpomenete? Kdyby nám žádný z nich nikdy nezatelefonoval chvíli potom, co jsme na něj mysleli, teprve to by bylo opravdu něco mimořádného. Jsme však uzpůsobení tak, že nemáme žádný důvod pamatovat si situace, kdy jsme na někoho mysleli a on nám nezatelefonoval; všímáme si jenom náhodné shody okolností.

ALTERNATIVNÍ MEDICÍNA

V Londýně mám souseda, jmenuje se Mike. Jeho přítelkyně je herečka a hodně dá na „léky“, o kterých jsme už mluvili. Mike je svým založením věcnější a dívá se na tyto záležitosti skepticky. Jednou měl depresivní období a přítelkyně ho přesvědčila, aby zapomněl na svou nedůvěru a dovolil jejich společnému kamarádovi, aby na něm vyzkoušel léčení reiki. Mike byl natolik apatický a sklíčený, že se tomu příliš nebránil.
     Za nějakou dobu jsem se s ním setkal. Bylo pro něj velmi netypické, že něco takového vůbec zkusil, a proto jsem samozřejmě dychtivě očekával jeho dojmy. Mikeovo vyprávění o léčení reiki bylo pozoruhodné. Říkal, že nikdy v životě si nepřipadal tak využitý a zneužitý. Bylo mu mizerně jako nikdy předtím, seděl tam a byl vystavený něčemu, co považoval za sobeckou a zákeřnou hovadinu nejhrubšího zrna. Cítil se zneužitý tím nejhorším možným způsobem, a to všechno jen proto, aby podpořil závislou a disfunkční osobnost člověka, který potřeboval titul „léčitel“, aby si připadal užitečný. Přirovnal to k situaci dítěte ležícího v posteli, nad nímž masturbuje jeho strýc.
     Jsou to silná a hněvivá slova. Vyprávím o tom nikoli abych útočil na léčitele, který to určitě myslí dobře. Zmíněné události přivedli mě i Mikea k úvahám o tom, jak snadno může člověk podlehnout nesmyslům, když je na tom bídně. Přemýšlel jsem také o morálce těchto moderních vydřidušských podniků, které využívají zoufalství lidí chytajících se posledního stébla. Nemoc je nepříjemná věc a nemocní lidé vezmou zavděk i pochybnými léky, kterým by se jinak vysmáli.

     Kdo chce vydělávat na burze, ví, že je dobré nakupovat akcie firem, kterým se zrovna nevede moc dobře. Lze se totiž domnívat, že firmě se začne dařit lépe a ceny jejich akcií vzrostou. Na tuto poněkud chladnou, ale užitečnou analogii bychom neměli zapomínat, když slýcháme neuvěřitelné příběhy o zázračném uzdravení po užití léků, o jejichž účinnosti neexistují žádné objektivní důkazy. Většina smrtelných chorob nevykazuje rovnoměrné a každodenní zhoršování pacientova zdravotního stavu, jež nakonec skončí smrtí. Zdravotní stav kolísá: čas od času nastává zlepšení a celková úleva, někdy nemoc dokonce na dlouhou dobu zmizí. Kdy je člověk trpící nevyléčitelnou chorobou natolik zoufalý, že se uchýlí k nevyzkoušené a ničím nepodložené léčbě? Když je na tom nejhůře. Ze zoufalství pravděpodobně vyzkouší i neefektivní léčbu. Protože se ale právě nachází v sestupné části křivky svého zdravotního stavu, v blízké budoucnosti pravděpodobně nastane samovolné zlepšení. Zásluhy za toto zlepšení budou s velkou pravděpodobností připsány neúčinné léčbě, která patrně nehrála žádnou roli.
     Během některých léčebných postupů, například během chemoterapie, se pacient cítí velmi špatně, ale za několik týdnů po skončení léčby se jeho zdravotní stav zlepší a nádor ustoupí nebo dokonce zcela zmizí. Není nijak neobvyklé, že si pacient řekne, že chemoterapie nefungovala (protože během léčby mu bylo mizerně a nenastalo žádné zlepšení). Vyzkouší proto nějaký alternativní lék, který samozřejmě slibuje, že nemá žádné vedlejší účinky. Jakmile se po několika týdnech začnou projevovat účinky ortodoxní léčby, pacient hlásí, že se cítí lépe nebo že je dokonce zcela vyléčený. Toto zlepšení však není připisováno účinkům chemoterapie, ale poněkud nespravedlivě alternativní léčbě, jež byla podávána prakticky ve stejnou dobu.

Nebezpečí samozřejmě tkví v tom, že pacient se začne spoléhat na neúčinnou léčbu na úkor prokázaných léčebných postupů. Koneckonců, když tradiční metody nedokážou zastavit rychlé zhoršení zdravotního stavu, proč se neobrátit k „alternativní“ léčbě? A pokud alternativní léčba zabírá, proč se neléčit výhradně alternativně? Je asi spravedlivé říci, že v určité fázi smrtelné nemoci nastává chvíle, kdy je dobré dělat cokoli, i když je to z hlediska nedicíny neúčinné, pokud je pacientovi i jeho blízkým milejší dělat alespoň něco než vůbec nic. Jiná otázka je, zda to ospravedlňuje firmy, které vědomě vydělávají velké peníze na prodeji neůčinných lektvarů a vůbec celý rozsah tohoto oboru. Zatímco farmaceutické léky procházejí přísnými zkouškami, než získají povolení k prodeji, u „alternativních“ produktů to neplatí.

     Pokud se příznivci alternativní medicíny dozvědí, že jejich léčebné přípravky neobstály v testech, reagují většinou v tomto duchu: „To není vůbec překvapivé. Věda se snaží násilně naroubovat léčbu do modelu, který neodpovídá skutečnosti. Naše léky nezapadají do modelu založeného na důkazech. Při vědeckém testování se jejich účinek neprojevuje, protože vědecké testování není dobrý způsob, jak posoudit jejich účinnost.“ K tomu bych rád podotkl něco důležitého. Věrohodné testy, o kterých zde píšu, jsou vytvořeny a obvykle uskutečněny ve spolupráci s alternativními léčiteli. Vědci nepraktikují reiki nebo akupunkturu, proto test nemůže být uskutečněn bez aktivní účasti léčitelů. Křik, že alternativní léčbu „není možné vtěsnat do vědeckého modelu“ se ozve jedině tehdy, když alternativní lék neprokáže svou účinnost. V testu, na kterém se všichni shodli.  Můžete se vsadit, že kdyby lék vykazoval uspokojivé výsledky, nestavěli by se jeho obránci k vědeckému testování tak přezíravě. Drželi by se ho zuby nehty a vykřikovali by do celého světa, že věda potvrdila jejich tvrzení. Vědecké testování by najednou mělo svou hodnotu. Je bezvýznamné jen v případě, kdy alternativní lék zklame. 
     Lidé, kteří jednají s nevyléčitelně nemocnými a doporučují jim vlastní léčebné postupy na úkor například chemoterapie, naprosto vážně tvrdí, že při rozhodování o vhodnosti léčby nehraje roli objektivita a vědecké důkazy. Jak mohou být důkazy nepodstatné? Pokud pracujete se subjektivními důkazy - historkami a osobními zkušenostmi -, jak můžete proboha rozhodovat o účinnosti nějakého léku? Zdravá inteligence vás přesvědčí o tom, že je důležité podívat se na věci s odstupem a zjistit, zda alternativní léčiva skutečně mají proklamované účinky. A k tomu slouží vědecké testování a hledání objektivních důkazů. Je snadné tvrdit, že existuje jiná soustava dokazování, která je stejně „platná“ jako objektivní důkaz - ale já opravdu nechápu, v čem by mohla spočívat. Něco buď účinkuje, nebo ne.

Homeopatie je velmi oblíbená alternativní léčba, která také v testech nevykazuje přesvědčivé výsledky. Nedostatek nezaujatých a objektivních důkazů o účinnosti homeopatie by nás neměl překvapovat. Homeopatie vznikla v 18. století a je založena na předpokladu, že „stejné se má léčit stejným“. Homeopatický lék vzniká naředěním látek, které by ve větší koncentraci vyvolaly onu nemoc, kterou pacient trpí. Homeopatie stojí na úvaze, že čím slabší je dávka, tím je účinnější. Proto jsou léky obvykle ředěny do té míry, že v nich není ani stopy po účinné látce. Není-li v léku přítomna účinná látka, jak může vůbec působit? Z pohledu kohokoli jiného než Horlivého Stoupence je to směšná představa. Přesto může placebo efekt a nepochopení proměnlivosti choroby (výkyvy zdravotního stavu k lepšímu či k horšímu) vyvolat u některých lidí dojem, že homeopatické léky jsou opravdu účinné.

Každý homeopat, který skutečně věří své teorii, by měl dřít jako mezek od svítání do soumraku. Koneckonců, kdyby dvojitě slepé klinické testy vyšly jako opakovaně a prokazatelně pozitivní, získal by Nobelovu cenu nejen za medicínu, ale také za fyziku. Objevil by totiž zcela nový fyzikální zákon, snad dokonce i novou základní vesmírnou sílu. S vyhlídkou na něco takového se homeopaté nepochybně dychtivě hrnou do laboratoří a předhánějí se jako alternativní Watsonové a Crickové v honbě za touto blýskavou vědeckou korunou. No, ale ve skutečnosti je to jinak. Že by přece jen své teorii tak docela nevěřili?

PLACEBO EFEKT

     Jestliže se běžně ukazuje, že alternativní léky vděčí za svůj účinek placebo efektu, proč bychom je neměli přijmout? V některých případech může být placebo podané alternativním léčitelem dokonce ještě účinnější než konvenční lék. Knihy podporující představy, že je možné zbavit se nevyléčitelné choroby jen pozitivním myšlením, tragicky nesprávně chápou možnosti a limity placebo efektu. Představa, že mysl dokáže zázračně povzbudit imunitní soustavu do té míry, že se tělo zbaví každé nemoci je velmi nebezpečná. 
     Pokud pacient trpí každodenními nevolnostmi, únavou a bolestmi, může se nakonec rada obvodního lékaře shodovat s pomocí alternativního léčitele:  relaxace, masáž, uvolnění, omezení alkoholu a cigaret. Pokud ale dostanete takové rady od obvodního lékaře, máte pocit, že vás odbyl a že vaše potíže nebere vážně. Terapeut si na vás udělá čas, projevuje o vás osobní zájem a s využitím nejrůznějších zajímavých postupů dospěje v podstatě ke stejnému doporučení - ale v tomto případě vám to připadá jako vhodná rada, kterou se budete řídit. To vše vede k závěru, že v případech, které dobře reagují na placebo, čerpá pacient větší užitek z návštěvy u alternativního léčitele.
     Ortodoxní lékaři by se měli přiučit osobnímu přístupu a psychologickým principům, které jsou základem alternativní medicíny. Stejně tak upřímný a inteligentní léčitel, který má opravdový zájem na tom, aby jeho léčba byla účinná, by měl uznat důležitost testování léků a nespoléhat se jen na historky a neověřené klepy.

PŘITAŽLIVOST SMYŠLENÉHO

Mluvili jsme také o vyvolání paniky nevědeckými články v tisku. Pokud noviny uveřejní ledabyle ověřenou informaci o tom, že ten a ten výrobek vyvolává rakovinu, utkví tyto děsivé informace v mysli čtenářů mnohem vytrvaleji než střízlivá fakta z vědecké studie, jež snad konstatovala jedině to, že v některých výrobcích jsou přítomny určité chemikálie, které mohou být při vyšších koncentracích karcinogenní, ale jejich skutečná koncentrace v dotyčných výrobcích není zdaleka tak vysoká. Okolnost, že při nízké koncentraci může být tato chemikálie dokonce prospěšná (a často to tak skutečně bývá), už nevyvolá v našich představách tak jasné a ostré obrazy, a má proto mnohem menší emoční dopady než zavádějící představa o vysokém obsahu rakovinotvorných látek.
     Stejně tak televizní pořad ukazující sestříhané nejzajímavější okamžiky vystoupení média nebo jasnovidce má mnohem větší dopad než jiný pořad, v němž skeptický vědec rozebírá věštecké a jasnovidecké metody televizních médií. Takové sdělení zasáhne jen ty, kteří pozorně poslouchají, ale jednoduché vystoupení média vyvolá jasnější a výraznější představy. Člověk si snáze dokáže představit domnělé dovednosti média než různé metody, které médium patrně používá, vědomě nebo nevědomky, aby vyvolalo dojem nadpřirozených schopností. Pozorovatel vnímá prostou a přímou příčinu a výsledek, jimž se co do účinku žádný skeptický rozbor nikdy nevyrovná. Jen vzácně se stává, že nad rozumem nezvítězí emoce.

OTÁZKA IDENTITY

     V této souvislosti vnímám ještě další velký problém, a sice otázku identity. Představme si typického jedince, který je přesvědčen o existenci nadpřirozených schopností. Budeme laskaví a opustíme neužitečnou stereotypní představu tlusté, neúspěšné čtyřicetileté ženy s domem plným koček a bez chlapa. Do jisté míry bychom si dokonce mohli představit mnohé evangelické křesťany. Oba zmíněné typy patrně dobře znají pocit, že si moc nerozumějí se svými vrstevníky. Mají sice přátele, s nimiž sdílejí společnou víru, ale s velkou pravděpodobností zažili posměch od lidí zvenčí. Stejně jako většina lidí, kteří mají pocit, že tak docela nezapadají do společnosti, lnou tito lidé ke své spřízněné společenské skupině. Na základě svého přesvědčení či víry získají jasnou představu o vlastní identitě. Pokud v dětství vyrůstáte s pocitem, že se vymykáte, je velmi snadné dospět k rozhodnutí, že se budete vymykat i v dospělosti. Hýčkáte si své výstřednosti a hnusí se vám představa, že se přizpůsobíte. Je to velmi častý model. Už nejde o to, „jak se chová“, ale spíše o to, „kdo je“.
     V tomto okamžiku může začít být pyšný na to, že neuvažuje racionálně: nepovažuje Víru za nesprávnou a snad i nebezpečnou věc, ale začne se chvástat svým iracionálním myšlením v kruhu a považuje se za důkaz toho, že je dobrý věřící. Takové čechrání peří je pro Horlivého Stoupence zdrojem skutečné hrdosti. Věřící nejrůznějšího druhu jsou obzvláště pyšní  na svou neohroženou a slepou víru. Nezmění své přesvědčení ani tehdy, setkají-li se s nezpochybnitelnými důkazy, které hovoří proti jejich přesvědčení. Kdyby to udělali, znamenalo by to pro ně krizi identity. Samozřejmě nedokážou účinně argumentovat proti očividným důkazům a mohou se jedině vyhnout diskusi se slovy, že je to „otázka víry“. Má-li se člověk vzdát dlouhodobě a nekdy i bolestně budované identity, je k tomu zapotřebí mnohem více než jen filosofická diskuse.

     Napadnout něčí víru nebo přesvědčení je velmi často nevhodné a necitlivé. Mnozí lidé se domnívají, že věda je součástí jiného světa než duch a že nemá právo překračovat onu pomyslnou hranici. Je to skutečně naprosto jiný svět, ale pokud nahradíme slovo „věda“ výrazem „prozaický důkaz“, snad budeme lépe vnímat jeho důležitost. Domnívám se, že zásadní rozdíl mezi oběma světy spočívá v tomto:  Horliví Stoupenci nacházejí omluvy pro nezdary a opomíjejí je, kdežto věda nezdary vítá a využívá je k tomu, aby lépe pochopila určité principy. Člověk má plné právo rozhodnout se, že ho nezajímají nepředpojaté a prozaické důkazy, že se s radostí spolehne na svoje osobní zkušenosti nebo na nezpochybnitelnou autoritu, které bezvýhradně věří. Může se spokojeně ubírat svou cestou, pokud mu nezáleží na tom, aby byl brán vážně v racionální diskusi o své víře a pokud kvůli své víře nikoho nevyhazuje do vzduchu. Nikdo, kdo se rozhodne nevšímat si vědeckých důkazů a kdo při rozhodování  o pravdivosti staví nade vše svou zkušenost nebo příběhy lidí, nemá nikdy právo považovat za úzkoprsé lidi ty, kteří hledají spolehlivé a opakovatelné důkazy. To je pokrytectví nejabsurdnějšího druhu.


26 komentářů:

  1. Deren Brown je velice inteligentní člověk, jehož schopnosti jsou výjímečné. Má 100%pravdu. Z materialistického pohledu tzv. vyspělé západní společnosti jeho pojednání není napadnutelné. Zvláště jeho volání po spolehlivých a opakovatelných důkazech. Vědeckých důkazech. Vychází ze současného paradigma, které považuje matérii za prvotní element všeho. Tedy společně s časem a prostorem. Ale i on používá víru, víru v důkazy, které mohou vše potvrdit či vyvrátit. Co kdyby poznal, že žádný z jeho základních axiomů neexistuje? ;)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Co kdyby poznal, že žádný z jeho základních axiomů neexistuje? ;) Šel by zpátky do Anglikánskýho kostela v Croydonu kam chodil s babičkou v dětství a tiše by prosil aby ho osvítil duch svatej.....:D

      Vymazat
    2. Nevím, tedy miluji, tedy mám pokoru... A on ví na 100 %, tedy nemiluje atd.
      Takovéhle blábolení, co napsal, z toho se bude těžko dostávat, pokud tomu je schopný věřit. Čtení tohohle materiálu by mohlo být nakažlivé, jako nějaký virus...

      Vymazat
    3. To Ajka.02: Přesně jak píše Derren Brown, vlastní ignorance a dogmatismus je pro lidi jako jste vy skutečným zdrojem hrdosti...

      Vymazat
  2. Eckhart Tolle: Findhorn Retreat CD2/2.část, 22:38 ...myšlenky jsou myšleny - brány z kolektivní lidské mysli a lidé si myslí "To jsem já". Ale ony jsou neosobní. Když se s tím ztotožníte, dopřeje vám to iluzi osobního, že je tady osoba. Jste myšlenkovou bytostí, pocházející z kolektivní lidské mysli...

    Děkuji za překlady :-)

    OdpovědětVymazat
  3. Myslím si, že zas tak úplnou pravdu nemá, protože v poslední době je hodně dokumentárních filmů našich i zahraničních, kde pojednávají vědci i doktoři, jak to vlastně je s testováním a předepisováním léků od farmaceutických firem. Na lidech vůbec nezáleží a na prvním místě je zisk.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Podle mojí zkušenosti tento druh "dokumentárních filmů" není tak úplně nezaujatý a nelze je brát jako doopravdy objektivní zdroj informací.

      Vymazat
  4. Paní Strunecká napsala několik knih trochu i o tomto, můžu doporučit. Jedna z posledních je o očkování, velmi zajímavá.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nikoho neposílám k šarlatánům, ale doktoři jsou také dobří.

      Vymazat
  5. Kéž by se lidi drželi toho co je a ne toho co si o tom co je myslí, Lalik

    OdpovědětVymazat
  6. Toho znám. Ten je z klubu Sisyfos. Prej letos to vodnese bludnym balvanem Eckhart, pokud nepřinese důkaz, že vědomí skutečně existuje :-))

    OdpovědětVymazat
  7. Nebylo by lepší ponořit se do Ticha, než vířit myšlenky? Skoro mi to tu začíná připadat jak antiTolleho seminář :) Kam tě to zanese, to neustálé lašteření kdo má či nemá pravdu. Není to jedno? Vždyt je to vše jen iluze, která tě zanáší stále hlouběji mimo zkutečnost. Až zmizí všechny otázky tak jsi doma, a je ti pak jedno co kdo říká:) Nic skutečného nemůže být ohroženo, stejně jak vše neskutečné neexistuje, v tom spočívá Klid Boží:)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Do ticha se každý musí ponořit sám. Když bych čekal, až se svět ponoří do ticha, abych se do něj mohl ponořit také, asi bych se nedočkal. Tolle je super, ale tvářit se, že neexistuje nic jinýho než ticho, zavání (bez urážky) fanatismem. Rozmanitost je kořením života, proto sem neumísťuji jen tzv. "duchovní" obsah. Tohle je prostě zase jiný pohled z jiné úrovně, o nic míň pravdivější :) Nemusíte ten text brát vážně, když s vámi nekoresponduje, můžete ho klidně přejít.

      Ale to, že se vám nezdá přínosný teď neznamená, že to tak bude i v budoucnosti, nebo že není přínosný pro ostatní.

      Vymazat
    2. Souhlas. Já sám jsem dřív četl hodně knih s duchovní tématikou a koukal na spousty duchovních videí a výsledek? Najednou jsem se úplně ztratil. Kompletní error. Nebyl jsem schopný fungovat v běžném životě. Zaměstnání konec. Přítelkyně konec. Koníčky konec. Celkový zájem o něco neduchovního konec. Byl jsem přátelé naprosto ztracen v myšlenkách. Velmi těžko jsem se z toho dostával a ještě teď mám problémy s některými věcmi. Můj problém byl v tom, že jsem vše dělal jak na běžícím pásu a nenechával si čas na odpočinek. Cítil jsem, že čím více toho přečtu, tím rychleji můžu věci pochopit. A opak byl pravdou:-) Nyní vím, že méně je více a duchovnost jsem omezil na minimum (eckhart, mooji, adyashanti) a většinu odpovědí se snažím najít sám. Je to mnohem větší zábava a činí mě to silnějším člověkem s pevnější půdou pod nohama. Já svou cestu na poprvé nezvládl. Mějte se krásně a opatrně. Zdraví O.Š.

      Vymazat
  8. Ok, Dýfí je tady jako štika, aby trochu prohnala tenhle duchovní rybníček:)
    Také mám nedůvěru k šarlatánům všeho druhu, co ignorují vědecké důkazy. Jen mi občas připadá, že ti, kteří, považují hmotu za základ a původ všeho, ignorují důkazy z druhé strany úplně stejně jako ti šarlatáni.
    Například J. Grygar prohlásil, že pro něj je důkaz jen to, co bude otištěno v recenzovaném vědeckém časopise. Přitom on a jemu podobní o tom rozhodují.
    Legrační také je, že tak váženému vědci, jako je T. Colin Campbell, co přinesl o svém neobvyklém pohledu na svět obrovské množství vědeckým argumentů, bylo americkými "sysifovci" řečeno, že jeho důkazy a názory jsou alternantivní a že je nesdílí žádný hodnověrný vědec. Když pár z nich vyjmenoval, sdělili mu, že nejsou hodnověrní, protože tyto názory sdílí. Začarovaný kruh, co?:) Naše paradigma si rozvracet nedáme. Agáta

    OdpovědětVymazat
  9. Nic ve zlém i když to asi většina nepochopí a bude to brát jako atak, ale pokud někdo žil tzv. duchovní život a ten ho zavál do extrému a zničil spoustu věcí kolem něho, pak to nebyl skutečný duchovní život, ale život v egu, které se přestrojilo za tzv.boha. Skutečný duchovní život není oddělování se od rozličných forem života, neustálé meditace či modlitby. Je to normální život plný běžných aktivit jen s tím rozdílem, že jste pánem svojí mysli, dostali jste se totiž za ní a není nic co Vás rozčiluje. Všechny takovéto úvahy a komentáře kdo je či není ten či onen, Vás míjí, protože nejsou důležitý. Jen jsem si myslel, že lidé, kteří sem chodí, jsou už na druhé straně. Nelze být totiž na obou stranách současně. Pokud Vás ted můj komentář iritoval pak nepřijímáte přítomný okamžik takový jaký je, Vaše ego se cítí napadené:) Všechny takovéto úvahy totiž baví jen Vaše ego, protože to je jeho parketa, stále něco srovnávat a analyzovat a utvrzovat svou osobnost o své inteligenci se předvádět. Kdo zná Adyashantiho ale ví že osobnost je jen iluze, i když právě tato iluze způsobuje utrpení většiny lidí.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Souhlasím :) Ilona

      Vymazat
    2. To bude asi ten "problém".V okamžiku,kdy člověk začíná uvažovat,ke kterému názorovému proudu vlastně patří (a platí to i pro pózu žádného názoru),nastává "čas",kdy na sebe bere nějakou formu nebo podobu,se kterou se ztotožňuje,a kterou více nebo méně obhajuje.Každá podoba se pak snaží o sebezáchovu a přežití,dokud nepřijde,díky okolnostem,jiná.

      Vymazat
  10. Derren Brown jen stojí na barikádě a bojuje ...aneb svět se nám ukazuje takový, v jaký věříme :), všechny ty důkazy, studie, stejně to funguje i na druhé straně barikády, mezi stoupenci esoteriky...Nehodlám stát na žádné z nich :), hezký večer :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Také hezký večer a také souhlasím Ilona

      Vymazat
    2. On ani tak nestojí na barikádě, ale spíš ukazuje ostatním jak neskočit podobným (jak on říká - horlivým stoupencům čehokoli) na lep.

      Vymazat
    3. blbost Dýfý, dostal ses na stranu o které Eckhart nehovoří, na stranu bez srdce

      Vymazat
  11. Jsem rád, že je tu přeci jen pár lidí, kteří už ví o čem je Pravda. Myslím např. Romana, Stanu, Ilonu. Hezky řečené, nestát na žádné straně barikády, prostě jen být. Zde to vysvětluje krásně Adya, pro mě dnes jeden z nejlepších duchovních učitelů: http://www.youtube.com/watch?v=h-37fyCCcYU

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Cítím to velmi silně, stejně jako v uvedeném videu od Adyashantiho "a je po boji, žádný boj, žádná válka, žádný vnitřní konflikt :)" konec ztotožnění se s myslí a jejími teoriemi, názory, koncepty, nádhera :).
      Stáňa

      Vymazat